Chřipka

V elektronovém mikroskopu je patrný vnější obal tvořený dvojitou vrstvou lipidů, do níž jsou zakotveny dva typy glykoproteinových výběžků morfologicky připomínající tyčky a houbě podobné útvary: nazývají se hemaglutinin a neuraminidáza. Oba hrají stěžejní úlohu v patogenezi, a zejména v imunologii chřipky. Hemaglutinin, který vděčí za svůj název schopnosti aglutinovat (shlukovat) červené krvinky, se specificky váže na povrch buněk respiračního epitelu a proniká dovnitř buňky. Po průniku do buňky virový materiál rozvrací její normální reprodukční mechanismus a využívá buněčného genetického materiálu k vlastní replikaci. V buněčné cytoplazmě se virus kompletuje, přes buněčnou membránu se za pomoci neuraminidázy uvolňuje do prostředí a celý proces se opakuje.

Protilátky, které se v organismu vytvářejí po prodělané infekci, chrání pouze proti infekcím týmž virem. Proto je chřipka běžnější u dětí než u dospělých; dospělí se za svůj život setkali vícekrát s viry chřipky a jsou proti nim částečně odolní. Nicméně i oni jsou stále znovu konfrontováni s novými či pozměněnými viry, neboť virus chřipky se neustále mění. Mutace nebo v některých případech kompletní změny v charakteru virových genů vedou ke změně struktury hemaglutininu a/nebo neuraminidázy tak, že protilátky vytvořené proti “starým” antigenům nerozpoznají novou variantu viru, a nejsou tudíž schopny zabránit další infekci. Existující protilátky po předchozích infekcích však často pomohou snížit závažnost probíhající infekce.