Opravdové prožitky
Opravdové prožitky II.Část 3. Operace
Ta ale na sebe často nechává čekat, přes dílčí neúspěchy je třeba přenášet se někdy tak dlouho, že přestáváme věřit v konec útrap. Žít se však chce – a člověk předem ani neví, co všechno je schopen vydržet…
Z deníku Jany D.
Část 3. Operace
20. dubna
Včera jsem nastoupila, dnes mě odoperovali. Šla jsem na řadu jako druhá, nemohla jsem se dočkat, až to budu mít za sebou. Ohmatávám se přes obvazy, nic ještě necítím, ale vypadá to, že mám obě prsa! Brzy zjišťuju, že ze všeho nejvíc bolí rána v podpaží (kvůli lymfatickým uzlinám). Vím, že musím s rukou co nejdřív začít hýbat a cvičit, ale zatím jsem ráda, když mi dají injekci proti bolesti. Za tři dny jdu domů, sundají mi obvaz, je to celé modré a napuchlé, ale zvýším dávky Vobenzymu a až budu mít venku stehy, začnu jizvy masírovat a mazat sádlem a měsíčkovou mastí – viděla jsem své předchůdkyně, jak se jim to krásně zhojilo a deformace prsu byla neznatelná. Jen mám trochu strach, jak dopadne histologie, osmička (pacientka přede mnou) měla smůlu, musela na operaci znova a je bez prsu.
30. dubna
Stehy mám venku a jdu si pro ortel. Nejdřív ta dobrá zpráva: všechny odoperované uzliny jsou čisté, negativní, takže se mi zatím nic nikam nešíří, prognóza je v tomto směru povzbudivá. A pak mi doktor s očividnou soustrastí sdělí, že ve zbytku tkáně jsou všude mikroskopické částečky nádoru, že ta tkáň není tak čistá, aby mi ten prs mohl nechat! Riziko je prý značné, nedá se nic jiného dělat – půjdu pod nůž znova, tentokrát to ale bude ablace. Ještě v ordinaci jsem za hrdinu, pokrčím jen rameny, řeknu, škoda, že se to nepovedlo, hlavně, když mi zachráníte život, nějak se s tím vyrovnám… Ty tři dny a noci, než jdu na druhou operaci, jsou ale nekonečné a zklamání a lítosti se neubráním. Proč zrovna já?
4. května
Tentokrát jsem na řadě první, hned v osm ráno. Doktor se mi ještě na sále znovu jakoby omlouvá, že ho to moc mrzí, ale opravdu to nejde jinak. V duchu si říkám, tak už o tom nemluvte, ať už mě uspí a mám to za sebou… Probudím se se zafačovaným hrudníkem, nejdřív to nebolí, ale to už znám – brzy zjistím, že se nemůžu obrátit na bok, ani na ten zdravý, jizva totiž hrozně táhne. Musím ležet jen na zádech, to jsem ale dřív nikdy dlouho nevydržela. S prášky na spaní usnu, injekce mi zatím tlumí bolest. Už abych byla doma! Všichni v nemocnici jsou na mě hrozně hodní, laskaví, nemůžu jinak, než se chovat, jako bych byla kdovíjak statečná a rozumná.
Před operací i po ní za mnou chodí spousta návštěv – nejen rodina a přátelé, ale další pacientky, skamarádily jsme se v čekárně před ordinací, ty, co jsou přede mnou a operaci mají zdárně za sebou, cítí velkou úlevu, že měly štěstí a tohle nemusely zažít, ty, co na operaci čekají, mají o to větší obavy – jsem už druhá z těch TAXOTEROVÝCH, kterou to potkalo. Ze všeho nejvíc už chci být doma a sama se s tím nějak vyrovnat.
Doma to přijde – nemůžu se na sebe podívat. Obvaz je dole, ránu musím hodně sprchovat, musím cvičit – do všeho se musím nutit, najednou to na mě všechno padlo, mám pocit, že je to hrozně špatné, že to ani dobře dopadnout nemůže, že to celé bylo nanic, nemůžu spát ani s prášky na spaní, nemůžu se otočit na posteli. Nejsem zvyklá ležet jako lazar, chtěla bych s tím něco dělat a nemůžu, nemám sílu, a co je nejhorší, mám na sebe hrozný vztek, že jsem tak nemožná.
Když mi vyndávají stehy, prosím o silnější prášek na spaní a postěžuju si, že mám depresi z toho, že mám depresi. Obávám se, že mi vynadají, ale naopak, chápou můj problém a dostávám kontakt na psycholožku, specialistku na onkologické pacienty. Uvědomuju si, že se sebou sama už nic neudělám, že mi někdo musí pomoct, že to nemůžu odkládat, protože to je jen začarovaný kruh… Psycholožka je mi sympatická a stačí dvě sezení (to první celé probrečím, všechno to ze sebe naštěstí dostanu ven), abych pochopila, že se nemám za co stydět, že by bylo nenormální, kdyby mi to bylo jedno, že si můžu dovolit brečet, protože je mi to líto, a že nejde přeskočit tu fázi, než si člověk zvykne a než ten pocit křivdy aspoň trochu přebolí. Vděčím jí za to, že mi tu fázi pomohla zkrátit – a navíc jsem potkala skvělého člověka. Při třetím sezení spolu už probíráme, co bude, až skončím celé léčení.
Koncem května mému příteli zemřela maminka. Na rakovinu prsu ji odoperovali před pěti lety, chemoterapii ani záření nepodstoupila, přesvědčila sama sebe, že žádnou rakovinu nikdy neměla a nemá. Měla rozsáhlé metastázy, manželova smrt v březnu jí tak otřásla, že neuměla žít dál. Brala pořád větší dávky prášků na spaní, jednou v neděli se neprobudila. Mrzelo mě, že jsem pro ni nemohla nic udělat.
17. června
Předposlední, pátá dávka TAXOTERE. Měla jsem dost času vyhrabat se z depresí, jizva se dobře hojí, mám silikonovou epitézu, nakoupila jsem uzpůsobené prádlo, trošku mě bolí operovaná ruka a preventivně chodím na lymfodrenáže (ruční lymfatická masáž), je vedro a ta paruka už mi jde na nervy! Mám asi centimetrové nové vlasy, ale ty mi po nové chemoterapii zase spadnou, s tím už počítám. Už bych to chtěla mít všechno za sebou.
Hned druhý den po kapačce mi začne být dost zle. Poprvé se mi chce i zvracet, leukocyty mám l,l – skoro žádné, mám horečku, hrozně mě bolí v krku, mám antibiotika, hroznou zácpu a strašně mě začínají bolet kosti. Těším se, že to za pár dní přejde, ale je to den ze dne horší, ani BRUFEN na bolesti už nezabírá, nedá se to vydržet, dostávám silné prášky, ale jsem z nich mimo, občas mluvím z cesty, když je na den vysadím, můžu se zase zbláznit bolestí. Už to trvá dva týdny, tohle jsem nečekala, ani doktor neví, proč je ta reakce najednou taková, vždyť jsem předchozí dávky přestála vcelku dobře.
Začínám propadat myšlence, že musím mít všude metastázy, proto je mi tak zle a všechno mě bolí tak, že to nemůžu vydržet. Doktor mi to asi nechce říct, bojí se, že jsem na tom psychicky špatně… Taky jsem, uvědomuju si, že takhle žít nechci, a navíc vidím, jak všechny doma děsím, jak jsou zoufalí, že pro mě nemůžou nic udělat, že je mi tak zle a nemůžou mi pomoct… Začátkem třetího týdne při kontrolním náběru krve si mě nechali v nemocnici. Po injekcích a kapačkách jsem se nakonec za pár dní zmátořila. Bolesti byly pryč. Jen mi řekli, ať počítám ještě s hysterektomií, tedy s odstraněním dělohy, někdy na podzim, až budu mít po ozařování. Mám příliš estrogenu, ohrožovalo by mě to. Doktor mě přesvědčil, že o žádných metastázách nic neví, za pár dní jsem se za své halucinace styděla. Ale strašně jsem se bála poslední, šesté kapačky, moc jsem prosila, ať mi ji odpustí, že ji nechci, že ji nevydržím, když to bude zase takové…
15. července
Dali mi týden navíc na vydechnutí, jela jsem dokonce na tři dny na chatu, bylo tam příjemněji než v Praze, jen jsem nemohla na slunce. Sotva jsem vyplela kus zahrádky, zjistila jsem, že mám přecitlivělou kůži, všude, kde jsem se dotkla trávy, mi naskákaly hnědé fleky. Alergii jsem nikdy předtím neměla. Pořád si opakuju, že je to POSLEDNÍ DÁVKA! Vím, že mám v nemocnici zamluvenou postel, kdyby to bylo potřeba, mám přijít hned, jak budu mít potíže… Neměla jsem vůbec žádné. Přestála jsem to jako před operací, možná ještě líp. Jen na hlavě, už zase bez vlasů, se mi vyrazila spousta boláčků, ale to mi na kožním za pár dní vyhojili. Nemůžu uvěřit, že to mám za sebou.
