Opravdové prožitky
Opravdové prožitky II.Část 2. Chemoterapie
Jana D. se rozhodla pro standardní postup klasické medicíny: chemoterapie, operace, ozařování. Udělala dobře? Podobnou otázku si klade každý z nás, když se na životním rozcestí vydá cestou, kterou si sám zvolil a z které nebude moci ustoupit.
Z deníku Jany D.
Část 2. Chemoterapie
Leden
Mám za sebou všechna vyšetření – kromě rakoviny jsem naštěstí zdravá jak řípa. Muž mi koupil osmistovkové balení Vobenzymu, mám s ním vlastní dobrou zkušenost a všichni mi radí brát ho po celou dobu léčby. Děti mi koupily odšťavovač na zeleninu – denně piju sklenici čerstvé šťávy z červené řepy, řapíkatého celeru, mrkve a syrových brambor. Změnila jsem jídelníček (z masa jenom kuře a ryby), vařím si denně ráno a večer červené lapacho. Všichni v práci a přátelé mi drží palce, přesvědčují mě, že to přežiju, jsou moc, moc hodní. Děsně mě to dojímá, prvně v životě zjišťuju, jak je příjemné nechat se rozmazlovat, neskrývat emoce, umět přijímat od jiných, co mi teď všichni nabízejí – podporu, pomoc, soucit, lásku. Jsem tak silná, jako snad nikdy, připravená začít.
14. ledna
Ráno v 7.00 v nemocnici… Četla jsem o tom, slyšela jsem o tom, přesto se bojím a nevím, jaké to bude. Než mě uloží a dají první kapačku, stihnu se seznámit s pacientkami, které jsou v různých fázích léčení a mají taky TAXOTERE. Opravdu jsem si nevšimla, že mají paruky, než o tom začaly mluvit. Povzbuzují mě, jedna z nich má dnes poslední dávku, ležíme na pokoji spolu. Dvě hodiny do mě kape “jed”, ale už vím, že dnes mi ještě nic nebude, že to začne později.
15. ledna
Jedu si na obvod pro neschopenku, mám libovolné vycházky a když to půjde, zastavím se vždycky na chvíli v práci (domluvili jsme si, že vždycky ráno zavolám, jak to beze mě jde, a taky jak mi je). Dostala jsem poukaz na paruku, musí mi ho potvrdit a pak si mohu něco vybrat, ale to má ještě čas. Obvolala jsem všechny své ošetřující doktory (zubaře, očaře, kardiologa, akupunkturistu), abych se ujistila, že mi v případě potíží vyjdou vstříc. Nakoupila jsem spoustu podpůrných preparátů (oční kapky, minerály, vitaminy, bylinky), v nemocnici jsem dostala NAVOBAN proti zvracení.
16. ledna
Večer jsem se začala potit, celou noc jsem se převlékala, brní mě hlava, zvracet se mi nechce, ale nemůžu nic jíst, sliznice mám potažené něčím bílým, ztratila jsem naprosto chuť, nepoznám ani sůl a pepř, je to docela hrozné, protože vůni jídla cítím a pak mám pocit, že mám v puse bláto.
17. ledna
Ke všemu se přidala ještě bolest v krku, a taky mám průjem a pak mě začínají bolet kosti. Kromě zvracení mám všechny potíže, co jsem vyčetla v knize. S napětím čekám, jak dlouho to potrvá.
19. a 21. ledna
Berou mi krev – leukocyty mi pořád klesají, je nutné nasadit CONTEMNOL. Je to lithium, které se dává duševně chorým, ale bílé krvinky to spolehlivě vrátí zpátky, po týdnu jsem celkem v pořádku. Teď už vím, jaké to bude příště. Těch pár dnů do další chemoterapie se snažím dělat všechno jako jindy, sama jsem překvapená, jak rychle potíže odezněly a že nejsem ani tak moc unavená. Skoro každý den se zastavím ve firmě, všichni jsou rádi, že to tak dobře snáším, dětem se ulevilo (mají pořád větší strach než já, poznám to na nich). Teď už můžu zavolat mámě a říct jí, že jsem se začala léčit a jsem přesvědčená, že mě vyléčí.
4. února
Na druhou dávku jsem šla skoro vesele, jako by o nic nešlo. Týden po mně přibyla další pacientka, starší paní, má velký strach, doprovází ji dcera, snažím se jí poradit v tom, co už mám sama za sebou. S ostatními děvčaty se už dobře znám, pamatuju si je i podle čísel, jak jsme na TAXOTERE nastoupily – já mám devítku. Snad bude šťastná.
Tentokrát mám mnohem větší potíže se sliznicemi, čaje z bylinek ani koupené vodičky už nestačí, dostávám od doktora účinnější prostředky, ale i tak jsem bez chuti víc než týden. Co je ale horší, čtvrtý den mě strašně začínají bolet kosti, všechny, co mám v těle, ležím a připadá mi, že přese mě přejíždí válec a drtí mi kosti na prach. K tomu se pořád děsně potím. Taky mám spoustu vyrážky, nejvíc na hlavě. Vlasy mi začaly padat před týdnem, oholila jsem je a nasadila paruku (kdybych to neřekla, nikdo to nepoznal, podařilo se mi vybrat hodně podobnou mým vlasům). Od děvčat vím, že mi začnou plesnivět nehty, zatím ale mám jen za každou dávku jeden příčný proužek přes nehty na rukou. Hloupé je, že v noci nespím, nic na to nezabírá, odstěhovala jsem se z ložnice, koukám na televizi a poslouchám rádio, číst moc nemůžu, protože mám rozostřené oči. Průjem se pravidelně střídá se zácpou, i když se snažím hodně pít a jíst spíš polévky a dietní jídla.
Těch pár dní, než to přejde, si moc nepřipadám jako člověk, uvědomuju si, že moje tělo je spíš jen chemická továrna než co jiného a že funguju “na čestné slovo”. V prsu to dost bolí hned od první dávky, představuju si, jak ten jed požírá můj nádor a snažím se nemyslet na to, jak požírá taky můj mozek, svaly, klouby, sliznice… Tentokrát mi krvinky neklesly tak drasticky, obešla jsem se bez lithia a také bez protizvracivých prášků.
Na mammografickou kontrolu jsem šla s napětím – zmenšilo se to na necelé dva centimetry! Nechtěla jsem tomu ani věřit, označili mi to kontrastní látkou kvůli operaci a měli radost se mnou, že to cytostatikum tak zabírá. Odešla jsem plná optimismu. Člověk se nemá předčasně radovat. Nejhorší období mého života mě teprve čekalo.
25. února
Třetí dávka. Z odběrů krve vyplynulo, že má játra se trochu bouří, dostala jsem léky. Na rtech se mi udělaly děsivé opary, v puse afty, hrozně to bolí. Ale tělesné potíže ustupují do pozadí, čeká mě jiné trápení. Jedu autem z práce, kde jsem se zastavila zařídit nějakou drobnost, a kousek od domu do mne vletí jiné auto. Řidič mě vůbec neviděl, bavil se se slečnou, brzdila jsem dřív než on, i když jsem byla na hlavní. Urazil mi celý předek od auta – být o 2 metry víc vpředu, nabořil by to do dveří a do mě. Mohla jsem být ráda, že žiju a nic moc mi není, ale strašně mě to naštvalo – podstupuju takové útrapy, abych si zachránila život, a kvůli hlouposti nezodpovědného kluka mohlo být rázem po všem! Auto ani nestálo za to opravovat, prodalo se jako vrak. Hloupé je to, že nemám na nové, celý život jezdím autem a právě teď, když mě tak brní nohy a sotva se hýbu, budu muset jezdit tramvají.
Celý příští týden prosedím u postele tatínka mého muže – umírá na rakovinu jater. Dali nám ho domů z nemocnice, on sám neví, že je to beznadějné. Všichni chceme, aby mohl zemřít v klidu doma a aby o něj bylo postaráno. On ani přítelova maminka nevědí, co mi je. Snažím se udělat všechno, co je třeba, na co maminka už nestačí, jezdím od nich domů v noci. Únavu necítím, psychicky jsem na tom dobře, těší mě, že jsem schopná ještě mu posloužit. Umírá přesně za 7 dní – musela jsem do nemocnice a obstarala jsem pro něho na ten den pečovatelku.
Večer jsem dostala chřipku. Antibiotika nezabírají, uvědomuju si, že můj imunitní systém skoro neexistuje, že nemám čím se bránit. Ráno se probudím a nemůžu se bolestí ani pohnout, mám vzpříčená žebra, nemůžu se skoro ani nadechnout. Volám na rehabilitaci, kde mě dobře znají, bojí se se mnou něco dělat (později pochopím, že mají strach z metastáz v kostech). Nakonec to doktor domluvil v nemocnici, kde mi to pomalu dva dny rozcvičují. Strašně mě brní a bolí prsty na nohou, pod nehty mám plíseň. Zácpu zaháním klystýrem, krvácí mi konečník. Kdy to skončí?
25.4.1999 ?????(asi dřív!)
Poslední dávka před operací. Včera při kontrole na mammografu nádor už nenašli! Jsem tak nedočkavá, že si obvyklé potíže ani moc nepřipouštím. Jako blesk z nebe přichází vynucené rozhodnutí, že musím zrušit firmu – žena, která nás připravila o prostory, kde jsme sedm let provozovali knihkupectví, internetovou kavárnu, čajovnu a nakladatelství, prostě využila situace, věděla, že mi jde o život a nebudu mít možnost se dostatečně bránit. Děti i ostatní zaměstnanci jsou rázem bez práce.
U obvodního lékaře se dozvím, že mě někdo udal, prý mám neschopenku a vždycky ráno se zastavím v práci. Řekl mi, ať jsem klidná. Rodina i přátelé nemůžou pochopit, že jsem se nezhroutila – přišla jsem o majetek, o něco, co jsem vybudovala, nemám téměř žádné úspory, nemám se kam vrátit do práce, až se vyléčím. AŽ SE VYLÉČÍM! To je jediné, na co teď myslím, na co jsem se upnula, a tak jsem podvědomě vytěsnila všechno zlé, co mě potkalo. Když se povede operace a vydržím i zbytek léčby, pak můžu přemýšlet, co s tím vším budu dělat.
