Opravdové prožitky

Rakovina… Slovo v současné odborné terminologii téměř nepoužívané stále děsí mnoho lidí. Váže se k němu představa pomalého umírání v bolestech. Není tomu tak ale vždy. Velké množství onkologických onemocnění je dnes s úspěchem léčeno a také zcela vyléčeno.

Strach je doprovodnou reakcí každého z nás. Zveličuje se nevědomostí, mylnými informacemi, hrůzou z neznámého. Proto je dobré vědět o vývoji medicíny, jejích možnostech, o moderních přístrojích, o účinných lécích – a hlavně o těch, kteří onemocněli, podstoupili onkologickou terapii a dnes žijí mezi námi. Není jich málo. Také je dobré vědět, že onkologická léčba je náročná – pro pacienta především. Dá se přirovnat k běhu na dlouhou trať s velkou zátěží. Ale život přece stojí za to, aby člověk něco vydržel. Svědčí o tom i příběh Jany D.

Z deníku Jany D.

Část 1. Zdrcující sdělení

1. listopadu

Jdu na pravidelnou preventivní prohlídku na mammograf – výsledek je stejný jako vloni (mastopatie a nějaké cysty), jen se to asi o centimetr zvětšilo. Zase budu jíst koňské dávky vitaminu E… Zítra je mi sedmačtyřicet.

30. listopadu

Už pár dní mám nepříjemný pocit, v levém prsu mě něco bolí, mám ho snad i teplejší a tvrdší, ale to je možná tím, jak si tam pořád sahám. Přistihuju se, že si dávám často pravou ruku do levého podpaží, začínám z toho být nervózní – radši zavolám na mammologii. 

1. prosince

Znovu mě prohlídli, a protože mám výraznou genetickou zátěž (táta zemřel na rakovinu mozku a všechny tři jeho sestry měly karcinom prsu), udělají mi biopsii, abychom měli jistotu, že opravdu o nic nejde.

11. prosince

Když mi primářka z mammologie v pátek v poledne zavolala do práce, věděla jsem, co řekne, ještě než to s obavami vyslovila. Přijala jsem to klidně, až mě to samotnou překvapilo. Zpětně si uvědomuji, že jsem podvědomě počítala spíš s tou špatnou zprávou, možná proto to nebyl tak velký šok. Hned v pondělí mám přijet k onkologovi, kam mě primářka doporučí. Do večera, než odejdu domů, se mi to všechno kupodivu daří vytěsnit z hlavy, mám hodně práce a jsem obklopená mnoha lidmi, teprve až když jedu domů, si na to vzpomenu. Mám před sebou dlouhý víkend – musím si srovnat v hlavě, jak to komu z rodiny řeknu, co bude s mou firmou, se zaměstnanci, kdo se o všechno postará. V neděli na chatě sepisuju něco jako závěť. Je to morbidní, ale pomáhá mi to udržet myšlenky a nepodlehnout panice.

14. prosince

Doktor, který mě bude ošetřovat, mi věnuje víc než hodinu svého času. Vyšetření je jen zběžné, oznámí mi, že nádor má asi 6 centimetrů a je tam delší dobu. Pak důkladně probíráme možné alternativy, abych se mohla rozhodnout. Doktor mi vzhledem k typu nádoru navrhuje, abych podstoupila nejdřív chemoterapii ne zcela běžným cytostatikem, má s ním dobré zkušenosti u osmi pacientek přede mnou. Pokud to psychicky i fyzicky zvládnu, je šance, že se nádor zmenší a operace nebude tak drastická, prs by se snad dal zachránit. Kladu mu spoustu otázek, nikdy jsem se o nic takového nezajímala. Mám sice několik kamarádek, které rakovinu prsu měly, žijou bez prsu – ale na podrobnosti jsem se jich radši neptala… Dostane se mi dost vyčerpávajícího popisu postupu léčby a možných obtíží. Brečet se mi chce kupodivu teprve od okamžiku, kdy mi doktor řekne, že hned po první dávce TAXOTERU přijdu o vlasy – i když si můj mozek uvědomuje, že to je to nejmíň podstatné, padne na mě obrovská vlna lítosti. Doktor to asi vidí, ujišťuje mě, že mi vlasy zase narostou a že uvidím sama na ostatních, jak jsou paruky dokonalé a slušivé… Jako druhou alternativu mi nabízí jít hned na operaci a podstoupit ablaci (už vím, že jde o amputaci prsu), a pak podle výsledku další léčbu, pravděpodobně dost náročnou. Kladu klasickou otázku, jakou mám šanci, i když vím, že dobrý doktor na ni nikdy odpovědět nemůže… Musím se hlavně rozhodnout rychle, abych mohla co nejdřív absolvovat všechna potřebná vyšetření.

Večer obvolám kamarádky, které o tom něco vědí. Jedna (po operaci žije už asi deset let) mi dává telefon na psychotroničku, varuje mě, že chemoterapie je hrozná, radí, ať zvážím možnosti alternativní medicíny. Ostatní mě od toho naopak zrazují a posílají mě na operaci co nejdřív. Co mám dělat? Hlavně to už musím říct dětem (oba kluci dělají v mé firmě, musí za mne zastat, co nebudu sama schopná), příteli, s nímž žiju, a musím to napsat mámě, tak, aby se nesložila – všechny tři své muže pochovala kvůli rakovině…

Druhý den ráno volám doktorovi, že to chci s tou chemoterapií zkusit. Do konce roku musím absolvovat spoustu vyšetření, snad mi aspoň to čekání na první dávku rychleji uteče. Mám strach, jestli už nebude pozdě.

Vánoce

Nakoupila jsem všem spoustu dárků, tolik jsem se snažila chovat se normálně, ale stejně jsme všichni navzájem před sebou skrývali pláč. Čím míň jsem měla práce, tím větší byla lítost, proč mě to muselo potkat, a strach, jestli se s tím dá vůbec ještě něco dělat. Koupila jsem si knížku Olgy Dostálové Jak vzdorovat rakovině – měli na tom vtipně nalepenou etiketu “Vánoční sleva”, tak jsem to vzala jako vánoční dárek. Kupodivu jsem v ní našla odpovědi na všechny otázky, které jsem si chystala na doktora. Dozvěděla jsem se, co mě opravdu čeká, a taky, že to vždycky nevyjde, ale přesto jsem si ten titulek vzala k srdci a brala jsem to celé jako výzvu – udělám všechno, vydržím všechno, přežiju to!

Tweet