Bylinky
Křen selský
Popis. Křen
selský je mohutná trvalka. Dorůstá do výšky až 120 cm. Má silný, větvený
kořen, který je drogou, kořením a zeleninou. Kořen je na povrchu žlutobílý,
uvnitř bílý, dužnatý. Má charakteristicky ostrý pach a štiplavou
chuť. Tvar lodyžních listů je proměnlivý, na jedné rostlině najdeme listy
přenolaločnaté i celistvé. Listy přízemní růžice jsou eliptické, na bázi náhle
zúžené. Křen selský kvete bíle, květenství se skládají z množství hroznů. Plodem
je šešulka.
Kde ho najdete. Křen selský u nás není původní. Jeho domovinou je jižní část východní Evropy, kde roste v aluviích řek a na vlhkých loukách. V Čechách se tradičně pěstuje, často zplaňuje a na mnoha místech zdomácněl. Dává přednost zaplavovaným břehům, roste v příkopech, na vlhkých rumištích, na půdách bohatých dusíkem. Tradiční oblastí pěstování křenu bylo okolí Malína na Kutnohorsku. Bohužel, manuálně náročná kultura v současnosti mizí a spotřeba křenu v domácnostech i potravinářském průmyslu je kryta dovozem.
K čemu se používal dříve. Ze
starověkých pramenů máme o používání křenu jen kusé zprávy. Plinius ho
doporučuje k mírnění pohlavních vášní a k bystření rozumu. Křenem obohatili
evropskou kuchyni i medicínu Slované. Ve většině slovanských jazyků má jméno
rostliny stejný slovní základ a odtud proniklo i do některých románských a
germánských jazyků. Podle některých badatelů je latinské jméno křenu
Armoracia keltského původu. V překladu jméno označuje rostlinu, která
miluje blízkost moře, tedy vlhká stanoviště (ar = blízko, more =
moře, rich = kraj).
Předpokládáme, že do střední a západní Evropy se křen selský dostal z východu pravděpodobně již v raném středověku. Písemné zmínky o jeho používání máme doložené až z pozdějšího období, z 12. století. Tehdy se používal na špatně se hojící rány, na obklady, při zánětech močového měchýře a ledvin. Matthioli doporučuje křen jako lék při nejrůznějších onemocněních močových cest. Zmiňuje samozřejmě i použití křenu jako koření v kuchyni. Křen “zbuzuje chuť k jídlu, ale říhání vzbuzuje, hlavu nadýmá, zrak mdlí”. Na počátku našeho století se lisovala z čerstvých kořenů šťáva, nebo se z kořene křenu připravoval lihový macerát jako lék proti žaludečním křečím. Oblíbené byly křenové placky při revmatismu. Proti chrapotu a kašli se mísil strouhaný křen s medem a žloutky. Odvar z kořene se používal při onemocnění ledvin. Díky vysokému obsahu vitamínu C se křen používal proti kurdějím.
Sběr. Ve fytoterapii se používá čerstvý křenový kořen (Radix armoraciae rusticanae recens). Sbírá se z dvouletých rostlin.
Obsahové látky. Kořen křenu selského obsahuje glukosinoláty (sinirgin), z kterých se působením myrosinasy uvolňuje hořčičná silice (allylisothiokyanát). Silice dodává křenu jeho charakteristickou vůni a chuť. Ke vzniku silice dochází až při rozrušení pletiv a myrosinových buněk. Proto se droga sklízí a skladuje v celku, aby se zamezilo úniku účinných látek, a tím se zabránilo znehodnocení drogy. Dále křen obsahuje vitamín C, cukry, enzymy, asparagin, arginin, glutamin. Listy obsahují vitamíny, minerální látky, flavonidy. Dnes jsou účinné látky obsažené v kořenu křenu nahrazovány synteticky připravenými léky. Používá se výhradně v lidovém léčitelství.
Vlastnosti. Antiseptikum, digestivum, expektorans, metabolikum, tonikum, diuretikum, derivans.
Účinky na organimus. Křen povzbuzuje činnost žaludku a střev. Zvyšuje vylučování trávicích enzymů, proto velice dobře doplňuje jinak obtížně stravitelné masité pokrmy. Normalizuje složení střevní mikroflóry. Při přímém působení na sliznice dýchacích cest (při inhalaci) zlepšuje odkašlávávní, vnitřně napomáhá k odhlenění průdušek. Křen celkově zlepšuje látkovou přeměnu, proto se doporučuje v rekonvalescenci. Díky antiseptickému účinku a obsahu vitamínu C zvyšuje odolnost organismu proti infekcím horních cest dýchacích. Vně dráždí kůži a zvyšuje prokrvení hlouběji uložených tkání. Tím pozitivně působí při hojení a regeneraci.
Použití. Jako tonikum se používá 3procentní zápar, který užíváme po 2 až 3 šálcích denně. Denní dávku křenové šťávy připravíme z 25 až 50 g kořene. Při jarní únavě můžeme po lžičkách užívat macerát v červeném víně, který získáme z 25 až 75 g kořene a 500 ml vína.
Toxicita a vedlejší účinky. S křenem musíme zacházet opatrně! Bez výjimky u něj platí “méně znamená více”. Při vyšších dávkách dráždí sliznice trávicích orgánů a ledvin. Při dlouhodobém použití vně (obklady apod.) může způsobit zánětlivé poškození pokožky.
Další význam. Křen se dnes používá více v kuchyni než jako léčebný prostředek. Oddělení léčebných vlastností a chuťových kvalit však nemá ostré hranice (viz účinek na organismus). K naší kuchyni patří křen již mnoho století. Nesměl chybět na žádné zahrádce. Plané rostliny se většinou nesbíraly, protože mají mnohem ostřejší chuť. Spolu se zelím, česnekem a cibulí byl v zimě ve staročeských domácnostech často jediným zdrojem vitamínu a minerálů (draslíku, hořčíku, vápníku a železa). Jmenované druhy zeleniny se daly bez problémů dlouhodobě skladovat ve sklepích a chladných spížích až do doby, kdy byla k dispozici opět čerstvá zelenina. (Křen je dobré skladovat v písku.) Křen se používá jako pikantní přísada k masům a do omáček. V některých oblastech Čech byl křen součástí svatební tabule, kde se podával s mandlemi a hrozinkami k hovězímu masu.
Aby se zachovala biologická hodnota křenu, přidává se do většiny pokrmů čerstvý, nevaří se. Používá se k ochucení hořčice, majonéz a pomazánek. Přidává se do kysaného zelí, výborně doplňuje vejce natvrdo. Křen se konzervuje spolu s okurkami nebo řepou a přidává se do zeleninových směsí. Tradiční českou přílohou k uzeninám je strouhaný křen. Buď samotný, nebo jako vejmrda, tedy s jablky. Může se míchat se smetanou, ořechy, nebo pomeranči. Ke kořenění se mohou používat i mladé křenové lístky. Hodí se do jarních salátů, polévek a do kvašených okurek.
Zajímavosti. List křenu se kdysi kouřil na slovenské Spiši jako náhražka tabáku. S křenem se můžeme setkat nejen na talíři, ale i v lidové slovesnosti. Víte, co to je? Štípu, pazouru nemám, bolesti žádné nedělám, a přece každý slzí, kdo mě mrtvého béře.
