Medicína

Francouzky budou moci mít děti i bez partnera


Kategorie: Plánované rodičovství Aktuality 
28.listopad 2019

Ve Francii se během října 2019 intenzivně projednávala možnost umělého oplodnění žen bez nutnosti přítomnosti životního partnera. Zákon o bioetice, který by takový postup umožnil, schválila dolní komora francouzského parlamentu drtivou většinou. Vláda doufá, že zákon vejde v platnost nejpozději v létě roku 2020. Umělé oplodnění je single a lesbickým ženám v tuto chvíli umožněno celkem v 18 zemích Evropské unie. Česká republika mezi ně, stejně jako prozatím Francie, nepatří. Problematika náhradního mateřství pro homosexuální muže je v Česku o to složitější.

Podle § 6 zákona o specifických zdravotnických službách lze v České republice provést umělé oplodnění ženě do 49 let na základě písemné žádosti ženy a muže, kteří hodlají tuto zdravotní službu využít a dále vystupují jako neplodný pár. Zákon tak neumožňuje podstoupit umělé oplodnění těm ženám, které vhodného partnera nemají, ať už jde o ženy takzvaně single, nebo žijící v homosexuálním vztahu. Podle tiskové mluvčí ministerstva zdravotnictví Gabriely Štěpányové by muselo dojít ke změně zákona. V současné době však není jeho novelizace aktuální.

Uzákonění možnosti umělého oplodnění také pro ženy bez partnera se v České republice naposledy projednávalo v roce 2017. Návrh tehdy neprošel navzdory doporučení sněmovního zdravotnického výboru složeného mimo jiné z řady lékařů.

Změnu by uvítali i lékaři působící v reprodukčních klinikách. Ti totiž v podstatě nemají možnost kontrolovat, zda je muž, kterého žena s sebou přivede, skutečně jejím partnerem. „Žena, která se rozhodne k pořízení miminka bez životního partnera, má v současnosti v podstatě dvě možnosti. Tou první je, že kvůli darování buněk sama osloví někoho ze svého okolí bez asistence reprodukční kliniky. To s sebou ale vždy nese jistá rizika,“ upozorňuje na nevýhody současné legislativy MUDr. Kateřina Veselá, ředitelka reprodukční kliniky Repromeda. Jako příklad uvádí, že se známý otec může na výchově dítěte nakonec chtít podílet i přesto, že se ženou byli původně dohodnuti jinak, či že se žena nakazí některou ze sexuálně přenosných chorob, jejichž přenos se často pojí právě s náhodným pohlavním stykem. To při oplození na klinice nehrozí. Druhou možností je návštěva kliniky ženou a mužem, kterého žena prohlásí za partnera, společně požádají o použití jeho spermatu nebo spermatu dárce.

Na stranu lékařských odborníků se staví také spolek Prague Pride, organizace, která mimo jiné usiluje o prosazování rovnoprávnosti homosexuální komunity v České republice. Podle místopředsedkyně spolku Kateřiny Saparové jde o situaci, která by se dala nazvat smutnou i směšnou zároveň. Upozorňuje, jak snadno se dá povinnost přivést partnera na kliniku obejít. Nešťastné ale je, do jaké nedůstojné pozice tím systém ženu dostává. Současná legislativa je rovněž jedním z důvodů, proč se lesbické páry neregistrují, i když po státem uznaném svazku stojí. Pokud by totiž jedna z páru přišla na kliniku s ‚partnerem‘, nehodilo by se mít v občance uvedeno, že je registrovaná.

Svou zkušenost popisuje klientka, která se spolu s partnerkou těší z čerstvě narozeného miminka. O pomoc s početím požádaly jednu z reprodukčních klinik v Česku. Lékařům mohly buď lhát, nebo se jim se situací svěřit. O tom, že budoucí matka bude dítě vychovávat se ženou, na klinice věděli. Lékař měl pochopení pro tuto situaci. Matka jako partnera uvedla kamaráda.

Zájem mezi stejnopohlavními páry o služby reprodukčních klinik je tak zřejmě větší, než by se na první pohled zdálo.  Dle odhadu mezi zájemci je o reprodukční služby měsíčně několik dvojic, které jsou partnery jen formálně. Neexistují nástroje, jak realitu ověřit.  Ustanovení zákona, které uznává jako pár pouze ženu a muže, je vysloveně diskriminační a nedůstojné. (pozn. není názor redakce!) V dnešní době většina evropských zemí již přijala legislativní úpravy ve prospěch umožnění reprodukce těchto menšin relativně bez problémů, zákon je proto poněkud zpátečnický. Pouze nutí lidi do lží a podvodů a státní úředníci sami připouštějí, že to tiše tolerují.

V poněkud složitější situaci se nacházejí také muži, kteří by rádi vychovávali své biologické dítě bez partnerky. Pořízení miminka „na vlastní pěst“ bez ženy, která by dítě porodila, samozřejmě není možné. Ekvivalent umělého oplodnění bez přítomnosti partnera tak pro single muže a mužské homosexuální páry představuje využití vajíček dárkyně a institutu takzvané surrogátní matky. Také náhradní mateřství má však svoje specifická rizika.

Podle římského práva je matkou dítěte žena, která dítě porodí. Tento historický normativ, z něhož vychází i české právo, je však dávno překonán možnostmi reprodukční medicíny. Stejně, jako se dá určit otcovství, lze určit i mateřství. Vždy existuje určité riziko, že se náhradní matka během těhotenství rozmyslí a dítěte se nebude chtít vzdát. V praxi  se však ještě díky pečlivému výběru náhradních matek tato situace neřešila. Dokud ale nebude běžně umožněna adopce dítěte druhým partnerem stejného pohlaví, musí biologický otec počítat s tím, že jméno náhradní matky zůstane zapsáno v rodném listě dítěte.

I v případě, že by v nejbližší době došlo ke změnám legislativy týkající se umělého oplodnění samotných žen, zákonné ošetření surrogátního mateřství je v nedohlednu. Úprava surrogátního mateřství jako metody asistované reprodukce ve zdravotnických právních předpisech byla v předcházejících obdobích shledána nevhodnou, neboť zatím zcela chybí úprava soukromoprávní. Tu má v gesci Ministerstvo spravedlnosti a zdravotnické předpisy by ji neměly předbíhat.

Snaha o úpravu náhradního mateřství byla v roce 2017 projevena při projednávání novely zákona o specifických zdravotních službách v Poslanecké sněmovně, a to cestou pozměňovacích poslaneckých návrhů. Ty ale v rámci schvalování zákona nebyly přijaty. Prakticky všechny české porodnice však mají četné zkušenosti s porody náhradních matek; se situací se pravidelně vyrovnávají i matriky a soudy. Vše se tedy prozatím odehrává v rámci šedé legislativní zóny. Dle TZ

www.lesensky.cz

Autor: MUDr. Olga Wildová