Další
Medicína vítězí nad virovou hepatitidou typu C
,,Nevybavím si, že by v nějakém jiném oboru existovala generace lékařů, která by za svůj profesní život stačila chorobu, resp. jejího původce objevit, naučit se ji léčit a nakonec ji dovést až k eliminaci,” těmito slovy komentuje prof. MUDr. Petr Urbánek, CSc., vedoucí lékař Oddělení gastroenterologie, hepatologie a metabolismu Interní kliniky 1. LFUK a ÚVN, Praha skutečnost, že virus hepatitidy („žloutenky“) typu C byl objeven teprve roku 1989 – a dnes už existuje reálný plán Světové zdravotnické organizace na to, jak jej eliminovat z populace, resp. jak snížit jeho cirkulaci v populaci na úroveň, kdy se již nemůže šířit a přestává být hrozbou pro veřejné zdraví."
Protože se virus hepatitidy typu C přenáší krví, je procento jeho výskytu nejvyšší u osob s rizikovým chováním – injekčních uživatelů drog a promiskuitních jedinců. To ale neznamená, že ostatní jsou před ním v bezpečí. Pro běžnou (nedrogovou, nevězeňskou) populaci je stále největším rizikem přijetí krevního přípravku. MUDr. Pavel Dlouhý, vedoucí Infekčního oddělení Krajské zdravotní, a. s., Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, o. z., dodává: „Ani dnes není transfuze zcela bezpečnou metodou, vždy existuje nějaké ‚němé okno‘, ve kterém i naše sebecitlivější vyšetřovací metody nemusejí v krvi dárce zachytit závažné infekce, ať už HIV, nebo hepatitidu C.“ Riziko je pro všeobecnou populaci stále přítomné.
O virové hepatitidě typu C se hovoří jako o „tiché epidemii“. Infekce často probíhá třeba i dvacet let skrytě, bez příznaků, a potíže, které pacienty nakonec donutí jít k lékaři, už souvisejí s nevratným poškozením jater – cirhózou nebo hepatocelulárním karcinomem. Hlavním předpokladem úspěchu tedy je tyto pacienty v populaci najít a vyléčit je.
Řada lidí se stanovení diagnózy virové hepatitidy typu C bojí. Za prvé stále ještě existují vzpomínky z dob před pěti či deseti lety, kdy byla léčba virové hepatitidy typu C zdlouhavá, trvala často i přes rok a byla založena na podávání interferonů, jejichž nežádoucí účinky si nezadaly s chemoterapií v onkologii. Mnoho nemocných svou léčbu proto ani nebylo schopno dokončit – a i ti, kteří ji protrpěli, měli jen max. 60% šanci, že budou opravdu vyléčeni.
Zlom přišel až s objevem tzv. přímo působících antivirotik, léků v tabletové formě. Léčba trvá max. 3 měsíce, její účinnost je prakticky stoprocentní a snášenlivost vynikající. Druhou příčinou, proč se lidé bojí sdělení diagnózy virové hepatitidy typu C, je strach z diskriminace ve společnosti i zaměstnání.
Bohužel je to stále stigma, často přiživované i kolegy lékaři neznalými problematiky virové hepatitidy C. Setkáváme se s pacienty, které odmítají do péče převzít stomatologové, gynekologové, praktičtí lékaři a další. Česká hepatologická společnost ČLS JEP se systematicky snaží v rámci mezioborové spolupráce tyto předsudky ze zdravotnictví odstraňovat.
Léčba hepatitidy je ve skutečnosti léčbou problému, který je spojen s celou touto komunitou. Neexistuje alternativa ve smyslu problém odložit nebo si ho nevšímat. Jedná se o infekční onemocnění u kterého je pravděpodobnost nákazy velká a její následky jsou vážné. Při oddalování léčby by se musely platit násobky toho, co by dnes stál důsledný záchyt hepatitidy C a její léčba. Léky proti viru hepatitidy C nejsou sice levné, ale jsou mnohem levnější než péče o pacienty, kteří dospějí k cirhóze, rakovině jater a k transplantaci – k velice nákladným komplikacím zatěžujícím veřejné zdravotní pojištění
V naprosté většině zemí EU se již k programu eliminace HCV do r. 2030 přihlásily politické reprezentace a přijaly pro ni národní politické programy/akční plány.V ČR byl jistý strategický dokument přijat v srpnu 2018, ale pokrývá jen část problematiky týkající se uživatelů drog. „Určitá forma národního akčního plánu je nezbytná,“ říká doc. MUDr. Viktor Mravčík, Ph.D., vedoucí Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti.
„Eliminace HCV z populace cílí na všechny články péče – od prevence přes screening a včasnou identifikaci infikovaných, předání do péče a klinickou diagnostiku až po zahájení léčby a udržení se v ní. A v neposlední řadě jde i o prevenci reinfekce, tedy opětovného nakažení již vyléčeného pacienta. To vše představuje komplexní proces, pro který je třeba vytvořit systém, který obsáhne řadu prvků – adiktologické programy, vězeňství, klinická centra pro léčbu HCV (hepatologická a infektologická), praktické lékaře a další zdravotníky či plátce zdravotní péče (zdravotní pojišťovny). Je třeba, aby jednotlivé složky byly koordinovány, věděly o sobě, věděly co dělat a co zlepšit.“
Dle TZ z novinářského Klubu Ústavu lékového průvodce, z. ú.
