Dlouhověkost

Sportovní aktivita má výrazný pozitivní vliv na lidské zdraví a zpomaluje biologické procesy stárnutí. Seriózní pokusy o zmapování efektu konkrétního sportu, který je prováděn pravidelně ve volném čase, na zdraví a prodloužení života, jsou zatím vzácné. Nové poznatky naznačují, že nikoli intenzita či doba cvičení, ale i další faktory včetně sociálních interakcí, mají vliv na zdravotní přínos a délku aktivního života.

Pohyb by měl být každodenní součástí životního režimu. Řada studií již 60 let prokazuje efekt pohybu a sportu na udržení zdraví, duševní i tělesné výkonnosti a u starších osob, tím i prodloužení soběstačnosti.  Pohyb snižuje riziko kardiovaskulárních onemocnění i dalších rizikových faktorů a zpomaluje biologicky podmíněné procesy stárnutí.

Nové důkazy ukazují, že záleží na tom, jakou aktivitu jedinec provozuje, jak dokládají i výsledky výzkumu uveřejněné v periodiku Mayo Clinic Proceedings. V prospektivní kohortní studii započaté v roce 1991 autoři sledovali po 25 let 8 577 obyvatel města Kodaň v Dánsku (The Copenhagen City Heart Study). Účastníci vyplňovali dotazníky o své fyzické aktivitě ve volném čase, prováděla se měření výšky, váhy, krevního tlaku, EKG a laboratorní vyšetření. Pokud se vyskytlo v anamnéze onemocnění srdce, cévní mozková příhoda, nádorová onemocnění nebo účastníci nedodali informaci, byli ze studie vyloučeni.

Ze sledované skupiny tvořili účastníci se sedavým režimem 1 042 osob (12 %), kteří byli srovnáváni s fyzicky aktivní skupinou 5 674 (66 %) volnočasových sportovců. Autoři se soustředili na osm typů sportovních aktivit – tenis, badminton, fotbal, jogging, cyklistiku, lehké kondiční cvičení, plavání a klubové sportovní aktivity (trenažér chůze/běhu, eliptický trenažér, posilování). Byla sledována úmrtnost dle dánského registru osob (National Central Person Register) z jakékoli příčiny. Před uzavřením studie zemřelo 4 448 účastníků.

V porovnání se skupinou se sedavým režimem, účastníci, kteří hráli tenis, žili průměrně o 9,7 let déle. U dalších sportů prodloužení života rekreační aktivitou představovalo – badminton 6,2; fotbal 4,7; cyklistika 3,7; plavání 3,4; jogging 3,2; lehké kondiční cvičení 3,1 a klubové aktivity 1,5 roků.  Nejméně času trávili týdně sportem plavci (58 minut), nejvíce cyklisti (240 minut) a ti, kteří provozovali klubové aktivity (599 minut).

Aktivní skupina byla mladší a měla vyšší vzdělání nežli skupina se sedavým režimem. Někteří účastníci se věnovali týdně kratší dobu i dalším sportům.  Hráči tenisu měli nejvyšší úroveň vzdělání, poněkud vyšší příjem na hlavu i vyšší spotřebu alkoholu nežli hráči badmintonu, fotbalu a skupina joggingu. Nejvyšší věk měli účastníci provádějící lehké kondiční cvičení, po nich pak skupina plavců a cyklistů. Výzkumníci sledovali a brali v úvahu i vícečetné variability – věk, pohlaví, týdenní objem sportovní aktivity, diabetes, vzdělání, příjem, sociální interakce, spotřebu alkoholu. K vlivu těchto faktorů bylo ve výpočtu přihlédnuto použitím Coxova modelu proporčních rizik.  Úroveň vzdělání byla ve skupinách stratifikována, aby byl jeho efekt ve srovnávaných sportech minimalizován.

Určitým překvapením je skutečnost, že týmové sporty se jevily lepší nežli individuální. I pokud se analýza soustředila pouze na účastníky s univerzitním vzděláním, pořadí jednotlivých sportů zůstalo nezměněno (statisticky interval spolehlivosti byl vzhledem k menším číslům širší). Velké rozdíly v udávaném prodloužení délky života nešlo přičíst ani délce času strávené cvičením, právě klubové aktivity ukazovaly nejnižší přínos k prodloužení života. 

Rozdílnost v prodloužení délky života může být vysvětlena rozdíly ve formě fyzické aktivity u jednotlivých sportů. Nejlepších výsledků dosáhly sporty vyžadující náhlý velký výdej energie pro velké svalové skupiny a pohyb celého těla, zatímco sporty typicky prováděné jako kontinuální zátěž měly výsledky horší. Srovnání výsledků u joggingu (3,2 roku) oproti tenisu (9,7 roků) také může znamenat, že mírná zátěž může být pro prodloužení délky života lepší nežli velká zátěž. Dále autoři spekulují, že význam má i vyšší míra sociální interakce, dobré týmové vztahy a pravidelné setkávání účastníků u týmových sportů. 

Již dříve obdobné závěry přinesl British Journal of Sports Medicine v roce 2016. Zde bylo sledováno 80 000 účastníků průměrného věku 52 let a porovnáváni aktivní sportovci oproti skupině se sedavým režimem.  I zde bylo shodně zjištěno signifikantní snížení mortality o 47 % právě u týmových sportů. U dalších sportů byl efekt plavání 28 %, aerobic 27 % a cyklistika 15 %. K velkému překvapení v této studii běh nebyl spojen s průkazným snížením rizika.

Řada epidemiologických studií shodně ukazuje, že vzdělání a míra sociálních interakcí má pozitivní vliv na očekávanou délku života. Významné nicméně určitě je, že v Copenhagen City Heart Study ale i po vyhodnocení pouze skupiny s univerzitním vzděláním, efekt konkrétního sportu na prodloužení života přetrvával. Příjem (a tedy i spekulace o možné lepší zdravotní péči), který byl vyšší ve skupinách tenistů, badmintonu, fotbalu a skupiny joggingu, byl také ve statistickém modelu zohledněn. Výsledky studie sice nelze interpretovat ve smyslu jasná příčina a její důsledek, nelze ji ale ani podceňovat, ukazuje směr dalšího uvažování a výzkumu v oblasti prodloužení zdravého aktivního života.  A jak se zdá – nejlépe zřejmě s týmovými sporty a dobrými partnery.

Dle TZ MUDr. Petra Podroužka, CSc., z EUC

www.euc.cz

Literatura:

1. Schnohr, P., et al. Various leisure-time physical activities associated with widely divergent life expectancies: the Copenhagen City Heart Study. Mayo Clin Proc 2018; 93:1775-1785
2. Oja, P., et al. Associations of specific types of sports and exercise with all-cause and cardiovascular-disease mortality: a cohort study of 80,306 British adults. Br J Sports Med. 2017;51(10):812-817.

 

 

Tweet