Medicína

Až v roce 2016 začala být spiritualita uznávána jako velmi významný faktor. Stala se jednou ze složek komplexního pohledu na pacienta a současně výzvou chápat i medicínu jako podporu nejen medicínských, ale i psychosociálních a spirituálních potřeb pacienta. Spirituální péče se tím stala i novou položkou stejně jako zdravotnická dokumentace a jako výraz péče o pacienta a jeho rodinu.

 

BEST ( 2018) prošel odbornou literaturu s danými údaji a zjistil:

- duchovní péče odpovídá závažnosti choroby;

- většina lékařů přenáší téma a hovory na dané téma na duchovní, na kaplany;

- spiritualita nemá dosud přesnou definici a není jí věnována ani náležitá výuka a výchova.

V USA nový přehled zjistil, že 27 % Američanů vyznává osobní spiritualitu ale nikoli náboženskou víru jako takovou a religiozitu. Mezi lékaři s výjimkou psychiatrů jsou poměry srovnatelné.

Ve Spojených státech přibližně 10 % Američanů umírá náhle.  Ostatní jsou vystaveni chronickým chorobám s jejich postupnou a poznenáhlou progresí po měsíce až roky a konečná fáze života je vede k úvahám o smyslu vlastního života, o transcendentálních tématech i ke komunikaci o nich, k situaci vyrovnávání se s danými otázkami a problémy.

Spiritualita nemá zatím přesnou definici. HO et al. ( J Int Care Med 2017) označují spiritualitu jako lidský charakteristický rys, který vede lidské jedince  k hledání a k vyjádření smyslu a účelu věcí a jevů, k jejich významnosti nebo posvátnosti. Spiritualita a náboženská víra se mohou zčásti překrývat. Náboženství vede ke specifickým rituálům, textům, příkazům a tabu, které danému jedinci přinášejí vztah a pocit sounáležitosti k transcendentním hodnotám. Spiritualita je významně širší než náboženská víra; spíše globálně spojuje, zatímco náboženská víra je obrazem velké diverzity lidské společnosti.

Otázkou až problémem zůstává pro lékaře, jak spirituální potřeby pacientů nímat a porozumět jim. Společným úvodním nástrojem je empatický tón lékaře v kontaktu s pacientem se zřejmou schopností a ochotou dále naslouchat. Pacient jim nemusí být nakloněn a je možno přejít k dalším tématům komunikace. Pokud pacient v intenzivní péči není této nabízené komunikace schopen, lze pohovořit se členy jeho rodiny a s jeho přáteli a postupně si ladění pacienta u nich ověřit a rozšířit. Byl vytvořen i piktoriální postup, jak zmírnit úzkosti pacientů.

Schopnost a snaha se věnovat komunikaci a zvládnutí jejích nástrojů jsou zásadním předpokladem. Často se lékaři raději uchylují k medicínským informacím. Je vhodné organizovat interaktivní semináře a pohovory na dané téma již ve vzdělávacích univerzitních programech. Speciální spirituální péčí se mají výukově zabývat i lékaři paliativní péče: Iniciativně ji chápat, zvládat ji mají i ošetřující sestry, kliničtí psychologové stejně jako duchovní nebo spirituální konzultanti pacienta a jeho rodiny.

Duchovní jsou vhodnou volbou pro specifickou spirituální potřebu a podporu. Psychologové, kliničtí i pracovní psychologové mají významnou roli nejen pro pacienty a rodiny, ale i pro ošetřující tým uvedené kategorie pacientů v závažných a kritických stavech, při nepříznivé prognóze jejich přežití a kvality dalšího života. Snižují jejich profesionální distres a velmi napomáhají udržování jejich psychické vyrovnanosti.

MORGENWECK, Cynthia J: Spirituality at the end of life.

Curr Opin Anesthesiol 31, 2018; 2: 185 – 189.    Milwaukee    43 citací

 

Z referátového výběru doc. MUDr. Jarmily Drábkové, CSc.

Tweet